Již uskutečněné výstavy

Oči otevřený, ruce připravený

Výstava postavená na příběhu třebíčského rodáka Arnošta Beneše připomene nejen existenci jedné ze zásadních moravských židovských obcí, ale především osobnost člověka nadaného mnoha talenty – Arnošt Beneš byl fotograf, malíř, filmař, stolař, řezbář, sběratel, profesí účetní a obchodní zástupce firmy Grünberger.
Především vizuálně pojatá výstava představí rodinu Benešových v kontextu třebíčské historie i přítomnosti. K vidění budou nikdy nezveřejněné umělecké snímky a obrazy Arnošta Beneše, úryvky z jeho němých filmů z konce 30. let s jedinečným komentářem vnuků, doplněné osobními předměty a dokumenty z rodinného archivu.

Obrázky z Terezína 1942-1943 – Kreslený deník Gisely Rottonara (1873-1943)

Ihned po své deportaci do terezínského ghetta v červenci 1942 začala
téměř sedmdesátiletá vídeňská malířka Gisela Rottonara dokumentovat své
okolí do kresleného deníku. Na listech bloku zachycovala své dojmy,
terezínská zákoutí i tváře lidí. Po necelých šesti měsících v ghettu
umírá. Deník s kresbami však díky spoluvězenkyni, které jej před svou
smrtí svěřila, žije dál. Přijměte pozvání na výstavu kreseb Gisely
Rottonara, které budou představeny českému publiku poprvé. Výstavu
zapůjčil Institut für jüdische Geschichte Österreichs.
Vernisáž se uskutečnila v pondělí 23. září 2O24 za přítomnosti delegace
z rakouského St. Pöltenu. Výstava potrvá do 19. prosince 2024.

Místa, kde byly moravské svitky Tóry doma 1942 - 1964 - 2019

Cílem výstavy je představit veřejnosti unikátní fenomén transferu svitků Tóry, původem z moravských a českých synagog do Velké Británie, ke kterému došlo v roce 1964. Transfer, jemuž historicky předcházelo úsilí dvou muzejních institucí, Židovského muzea v Praze a Židovského ústředního muzea pro Moravsko-Slezsko v Mikulově. Tóra, černý plamen na bílém plameni, představuje posvátný text zajišťující po dobu dvou a půl tisíce let kontinuitu, hodnotovou i liturgickou, pro židovské obce v diaspoře včetně těch, které byly za nacistické okupace brutálně zdecimovány na území Čech, Moravy a Slezska. V krátké historické exkurzi je zde představeno složité silové pole nacistických institucí a jim na pospas vydaných zaměstnanců pražské židovské obce, kdy po incidentu s tzv. mikulovskou sbírkou byly vydány dva věstníky, v červnu a v srpnu 1942, nařizující svoz liturgických předmětů včetně svitků Tóry do Prahy. Poválečná obnova mnoha židovských obcí se stala přechodným jevem se vším respektem k těm, kteří usilovali o zachování obcí a udrželi svou činnost; svůj vliv měl i politický vývoj v zemi.

NAŠE domy

Používání přivlastňovacích zájmen představuje v moderní české historii
zajímavý fenomén. MŮJ… TVOJE… JEJÍ… JEHO… NÁŠ… VAŠE… JEJICH… VŠECH? Na ulicích města Brna, tak, jak v nich žijeme dnes, stávalo přes sedm setdomů oficiálně nakoupených Vystěhovaleckým fondem pro Čechy a Moravu během roku 1941. Původní majitelé a majitelky domů byli k prodeji nuceni na základě úředního označení za Židy nebo žili s takto označenými lidmi v manželství, aniž by SVÉ domy prodat chtěli. Ne vždy o vystěhování
usilovali. Některé domy fond opětovně prodal soukromým osobám či městu
Brnu, většinu si ponechal a pronajímal. Po skončení války se majitelé
měnili znovu, ale jen vzácně se dům vrátil do rukou těch původních. V
nejširším slova smyslu označení NAŠE zahrnuje všechny, kteří v JEJICH
domech někdy bydleli, pracovali, o něčem snili… Zahrnuje také nás,
kteří je denně míjíme a ony tak utváří kulisy NAŠICH vlastních životů.
Výstava komplexně představuje téma arizace nemovitého majetku
Vystěhovaleckým fondem v Brně. Pracuje s mapou, kam jsou adresy domů
zaneseny, archivními dokumenty a vzpomínkami pamětníků i současníků.
Osmi domům a osudům JEJICH původních majitelů z ulic Masarykova,
Hybešova, Lipová, Dornych, třída Kapitána Jaroše, Mučednická, Botanická
a ze Židenic, se potom věnuje blíže. Předkládaný soubor informací patří
k soukolí holokaustu, byť tam NÁŠ zájem nekončí. Příběhy jednotlivých
domů se samozřejmě ubíraly po skončení války různými cestami dál. Je
více než pravděpodobné, že vstoupily do života i vám. Jak v případě
domů, co stále stojí, tak u těch, co z mapy města nadobro zmizely, lze
věřit, že je vždy lepší věci vědět než nevědět. A že je možné pěstovat
citlivost společnosti tak, aby se přirozeně snažila vyhnout více ranám
na stejné místo.
Vernisáž 4. ledna 2024. Výstava potrvá do 28. března 2024

Fred Iltis – 100 – Na jih a na sever od hranic

Fred Iltis (1923 Brno – 2008 San Jose) přišel na svět jako Willfried Gregor, prvorozený syn botanika a mendeologa Huga Iltise a jeho manželky Anni. Do světa dospělých vstoupil předčasně. V patnácti letech prožil nucený odchod rodiny do Spojených států před hrozbou nacistického pronásledování. Dva a půl roku strávil službou v armádě v jižním Pacifiku. Po válce získal titul Ph.D. v oboru entomologie na univerzitě v Kalifornii, kde se usadil a vyučoval na katedře biologie v San Jose. Vlastní životní cesta jej zformovala v člověka velmi citlivého na problémy menšin, projevy bezpráví a devastaci přírody. Prostřednictvím černobílých fotografií začal dokumentovat aktivity hnutí za občanská práva. Pořídil desítky snímků ze studentských protestů proti válce ve Vietnamu nebo zemědělských dělníků mexického původu za lepší pracovní podmínky. Fred Iltis uměl být vtipný a laskavý. S postupem času u něj současně sílil pesimismus jako odraz zkušeností, které ho poznamenaly, a určitá hořkost z toho, jak se nadšení, sny a iluze zrozené v 60. letech ze společnosti vytrácejí. Své fotografie sám vyvolával, tiskl a pečlivě doma archivoval. Se skromností sobě vlastní odmítal návrhy přátel na jejich vystavení. Až v roce 2008 dal souhlas s přípravou výstavy Fred Iltis – South and North of the Border, jejíhož uvedení v Miláně se bohužel nedožil. Symbolicky při příležitosti výročí 100 let od jeho narození představujeme fotografické dílo Freda Iltise v jeho rodném městě, kam si přál ještě jednou se vrátit. Ukončení výstavy 21. prosince 2023.

STOPY SVĚTLA

Werner Mally

Malý Mehrin vznikl, aby – v malém měřítku a skromných poměrech – umožnil návštěvníkům udělat si představu, co bude nabízet Moravské židovské muzeum, až bude stát naproti Grand hotelu.

I proto chceme střídat výstavy zaměřené striktně na židovské dějiny s výstavami uměleckými, které nějakým způsobem s tématem souvisejí.

První z nich je výstava sochaře, výtvarníka a autora řady realizací ve veřejném prostoru Wernera Malleho, který se narodil v roce 1955 v Karlových Varech, ale od roku 1966 žije v Německu (dříve NSR).

V prostorách na Vídeňské, které jsme adaptovali pro účely výstavy, nabízíme průřez umělcovou tvorbou, takže zde najdete dřevěné plastiky, koncepční soubor papírových cut-outů i zmenšené modely veřejných instalací. Mezi nimi je nejznámější putovní Restlicht (Zbytkové světlo), jehož dvoutunovou skutečnou podobu jsme nabídli kolegům z festivalu Meeting Brno. Ti nabídku přijali, a tak bude Restlicht po dobu trvání výstavy stát na náměstí Svobody.

Na Vídeňské je také možné zhlédnout patnáctiminutový film, který ukazuje, jak se Restlicht vyráběl, a v němž Werner Mally vysvětluje, co bylo inspiračním zdrojem k tomuto dílu. Byla jím kniha Hungermarsch (Hladový pochod) Friedricha Krale, židovského dědečka Wernerovy manželky, který přežil tři koncentrační tábory a vzpomínku na pochod smrti hned po válce sepsal.

Nositelé paměti - Martin Šmok

Výstava zahajující provoz muzea s podtitulem Moravští židé a jejich životní příběhy.

Lidské osudy vyprávěné prostřednictvím autentických předmětů a filmových svědectví pamětníků z archivu USC Shoah Foundation, kterou připravil dokumentarista Martin Šmok s použitím sbírkových předmětů patřících spolku OpenEye, z. s.

Připravovaná výstava představí moderní historii židovské přítomnosti na Moravě způsobem, který pomůže narušit předsudky a stereotypy zatíženou „velkou historii“. Přiblížíme návštěvníkům minulost jako součet individuálně prožitých lidských životů. Vystavené předměty i většina svědectví pamětníků budou veřejnosti představeny vůbec poprvé.

Zde je malá ukázka:

Vyhláška města Olomouce, 1940

Vzhledem k významu protižidovského štvaní v nacistické propagandě okupační moc neotálela s prosazováním protižidovských nařízení, vyhlášek a zákonů. Zákon jasně definoval, kdo má být považován za žida, ať už se dotyčná osoba považovala za kohokoliv. Čistě rasisticky byly definovány i různé stupně míšenců. Zákazů neustále přibývalo, jejich cílem bylo důsledné společenské oddělení, odebrání majetku a izolace. Zákon zakazoval pohlavní styk a smíšené sňatky mezi rasami, vyhlášky postupně odebraly osobám označeným za židy jakýkoliv osobní majetek, jejich firmy byly předány rasově vyhovujícím správcům, arizátorům. Slovo árijec tehdy označovalo ne-židy, tedy protektorátní státní příslušníky rasově vyhovující. Aby bylo možno židy okamžitě poznat, byla pro ně zavedena povinnost viditelně nosit na oděvu žlutou hvězdu. Zasažena byla i gramatika: židé jako cizí národ a rasa se nyní měli psát výhradně s velkým písmenem.